Boj o oheň v sedačce smrti

13. 04. 2017 21:03:14
V životě se setkáváme s mnoha ohni, co nás zapálí. Podstatné na nich je, že doufáme v setrvačnost těch původních, ač často nepřikládáme. Nějak nám stačí, když cítíme, že kdesi doutnají. A když pak zhasnou, jsme celí tiší: Nevrátíš

Byl trochu starší a byl první, kdo měl hned v prváku dítě a kdo měl super bedny, které neměl nikdo. A celou stěnu muziky v různě placatých stavech, o které jsme někdo jen tušili, někdo ji dobře znali. V jeho bytě s jeho maličkým na ruce jsme hltali tenhle Západ, spolužačky, spolužáci a on nás učil. Oldfielda a Kate Bush a Who a Gabriela a Stinga a Police a Springsteena. A hospody po zkouškách a sranda u aktů a zátiší v kreslírně u prken. A taky na přednáškách o dělnickém hnutí a výrocích těch dvou kluků filozofických s mařkou, kterou nám pomalu zakazovali a dokazovali zas tou hlavou syflitika bez kštice, jaký je správný výzor vysokoškoláka.

Pak přišla nemoc a věci tolik nešly, ale my šli zatím všichni spolu dál. A tak my dva se střídali na postech výtvarných soutěží a jako v té Americe se uměli i v tom socialismu políbit jako dva soupeři na bedně před všemi ...a to nebývalo zvykem. Ale my se vážně měli rádi. Nebo si to aspoň myslím.

Pak nás jeho nemoc od něj oddělila. A my šli dál. On také, jen o rok déle. S bolestmi a nemocnicemi jak na běžícím pásu.

Prošel se vším svým omezením jako velmi důležitý v revoluci a byl zase brzy první. Navzdory podraženým nohám svým vlastním osudem, kde je zdraví páteře psáno v černých barvách, jako první založil firmu a mě do ní časem vzal. Oba jsme už na vysoké milovali technické kreslení, všechna ta krásná kótování a hru s designem a možnostmii interiéru, kouzlení s prostorem. Při práci v tom jeho starém bytě, teď už ateliéru, byla pořád stěna plná muziky.

A tenhle duší velký mužský, co měl sarkasmus a příkrost jako životní styl, kdy sprostá slova lítala vzduchem jako grippeny, kdy vytočení vznikalo v pidisekundě, mě stylem načuřeného Leoše Suchařípy pořád zkoušel, kdo to hraje a kdo to zpívá...a hele co novýho jsem obstaral, a běda to neznat u dalšího zkoušení. Nesnášel nemít pravdu, a když i neměl, musela jsem já i všichni dělníci mlčet a nechat to být. Věděli jsme totiž všichni jedno. Zákazník byl svatý a poctivost práce a dohod byla pro něj ctí, přes níž nejel vlak. Jako nesnášel šméčka v životě, nesnášel je ani jako ten, co si o peníze za práci říká. A řval-li, věděl za zdí řevu víc... a neodhodil by nikoho z nás. O každém přemýšlel.

Vzpomínám si na něco z té doby. Jeli jsme spolu na Šumavu dělat nový hotel, kam já vezla své tapisérie, on kontrolovat dělníky. Vyjížděli jsme z takové malé zastávky na kafe u jeho babičky, kde se chtěl cestou stavit. A před tou cestou směr Šumava zase trochu řval: ,,Milezeš na nervy s tou svou teorií o sedaldle smrti. Nechci, prostě si nepřeju, aby sis sedala dozadu. Tady vedle mě si sedneš, chci tě mít vepředu," jako psovi mi přikázal prstem a já si radši pro klid v autě na tohle sedadlo sedla. Z té úzké cesty jsme vyjížděli na hlavní silnici lemovanou mocnými lipami a blízký horizont nás ubezpečil, že vjet můžeme. Pravda to nebyla. Letadlo, co má na tachometru sto padesát v obci ( kde dokonce kvůli horizontu chtějí třicítku), za volantem někoho pod parou, vidět nemůžete. Zadní dveře jsme měli rázem zdemolované a já nikdy nezapomenu, že s hlavou v nějakém otřesu mozku jsem byla schopná jen brečet a mít v náruči někoho mladého...my jsme přežili.

Byli jsem oba v tu dobu singl. V nemocnici po rentgenu řekli, že jestli mne nemá kdo hlídat, domů mě nepustí. Jára mě vzal k sobě, jeho maminka doktorka nám toho hlídače oběma udělala. Jára na tom byl s hlavou trochu lépe, ač věděl, jaký kolotoč ho čeká, jak je možné, že v důkazním řízení to nebude sranda, a když to dopadne dobře, firmu udrží jentaktak.. A tak, aby myšlenky zaplašil, pouštěl jeden film na véháeskách za druhým... já byla v polovnímání. Koukali jsme, spali jsme, hlídali se... ne, to on mě hlídal.

Pustím ti Boj o oheň, povídá... usínala jsem, bylo to druhý třetí den... Na konci filmu jsem se zeptala a on se prvně za ty dny zasmál a smál se asi dest minut uvolněně a krásně: Bóže, Radomíro, já tě domů fakt nepustím, nemůžu... vona se na konci filmu zeptá - a co to s sebou proboha furt tahají v tý divný lucerničce? Smál se a já s lepším pohledem na úděsného Rona Perlmana pochopila a začala taky. Věci z nás trochu spadly."

Tahle historka nechyběla, ani když jsem udělala před roky dvěma sraz pro třídu v místech našich plenérů, kam on, o hůlce, první řekl, že pojede a rád. A na tom srazu, kde jsme si připomněli všechno možné, co nám nevezmou, byla zase chvíle, kdy zase řval, že si s ním nepovídám, protože mi trochu jedním neslušným gestem naštval. To je jedno čím. A zavřel se do toho svého amerického fára, kde mne noc před tím do pěti do rána zkoušel, co jsem z muziky za tu dobu, co zas učím, zapomněla a nedovolil mi z toho auta odejít.. autoantidiskotéka, sedět budeš... tady vedle mě... Teď, ten druhý srazový večer byl naštvaný a řval na všechny, co za ním k autu lezli, že mě nechce už nikdy vidět, ať já se nepřibližuju...

Ráno mu bylo zle. Zle, ale domů mě těch sto kiláků , to se ví, že odvez. V autě jsme mlčeli... a já pak u Penny vystoupila, kamarádsky jako kdysi jsme si dali pusu a ... on odjel... něco se říct možná mělo, a možná jsme cítili, že nemusíme. Ale nevím...

Naše cesty se několikrát rozdělily a vždycky se dokázaly sejít. Čtyřikrát utekl hrobníkovi z lopaty a tohle zúročil. Pracoval jako nikdo z nás. Maloval, dělal grafiku, dělal interiéry, jeho obrazy mají ve sbírkách po celém světě... a do toho nuceně a naráz musel spravovat malou soukromou nemocnici po mamince, mamince, co i mě kdysi hlídala a jednoho dne nebyla.

A já tu teď vycházím z toho Pennymarketu kousek od místa, kde jsi měl otevřené ty dveře, díval ses na mě po té puse z kamarádství, měl jsi strašné kruhy pod očima, Járo, a v tom pohledu bylo... myslím, že to vím. Pak jsi zavřel dveře a odjel. V bolestech tvých zad a možná i duše... co všechno jsi mi při té antidiskotéce stihnul říct. O své nové rodině, o lásce, o bolestech chlapa, co by toho tolik chtěl... ale oblepený náplastmi s tlumícími účinky... co už prostě žít nejde.

Mělo se, kamaráde můj, něco po té natruc hádce říct, bylo by mi teď líp. Možná jsem měla říct tohle.

Že to, že tu teď pokládám ty Velikonocemi nadité tašky na zem, abych měla dlaně na mokrých očích, že je to hlavně proto, žes mi tenkrát přikázal něco jako tomu psovi. Že bych ten svůj boj dávno nevedla. Že bych tu teď nebyla. Neměla bych dvě děti a tak, jako já tě vidím naposledy tady, kde není tvoje auto, ani ty, kde je na tomhle parkovišti nějaký ale pořád výrazný stín...viděl bys mě ty naposledy tam tehdy pod tou lípou.

Svůj boj o oheň jsi předevčírem prohrál. Já ho žiju dál. Díky tomu, žes mne chtěl kdysi na sedačce smrti.

Za všechny plameny tvých ohňů děkuju. Před tvým statečným každodenním bojem o oheň, Járo, smekám.

Přikládám fotku dva roky starou, kde jsme někteří... myslím ti tví spolužáci vážně nejbližší. Ty na ní nejsi, tys na nás čekal... procházky ti už nešly. Ale my se i pro tebe vyfotili u hospody, ze které jsme tenkrát jako třeťáci lezli všichni skoro po čtyřech...vzpomínáš?

Říkejme si, lidi, věci včas. Něco nevrátíš.

Autor: Radka Kielbergerová | čtvrtek 13.4.2017 21:03 | karma článku: 17.67 | přečteno: 488x

Další články blogera

Radka Kielbergerová

Profík se pozdrží arogance a hlavně zná dobře vlastní kodex, Patriku Bango a paní Janků...

Diskuze pod článkem o novém vzhledu Blogu se svezla přesně tam, kde být nemá. Zda to vědí oba admini, těžko říct. Blikat by jim kontrolka měla už proto, k jakým blbostem kontra svá okodexovaná prohlášení se svou vehemencí dostali

27.3.2024 v 2:44 | Karma článku: 12.00 | Přečteno: 119 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Doktorská pohádka

Nečekejte majstrštyk Karla Čapka. Čekejte spíš pokus o epigonství ruského Daniila Charmse - tedy surrealismus, co na případné čtenáře klade maličko vyšší nároky. Ale tu pohádkovou biblickou trojku, tu tam najdete. Žádný strach...

14.3.2024 v 10:45 | Karma článku: 13.89 | Přečteno: 185 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Filip Vracovský - mužská orchidej mezi páprdy aneb něco na té Kashcheevě je

Napsal blog, odpálil tlačítkem a jedno nechal v klidu, neboť diskutovat s neomylnými páprdy je ztráta času. Že je něco emočně přehnané? Nelíbí se? Trhá to formát pořadu? Ale kvůli tomu se nemusí vytahovat, že je to nabubřelá Ruska

13.3.2024 v 1:55 | Karma článku: 7.52 | Přečteno: 88 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Bloger roku, který nejlíp zvládá náběh na vidle?

Babiš je figura, která ty v cajku odrazuje a dodává jim co chvíli štempl. Netřeba soupisek, nejnovější "zmrd" je venku, do toho způsob mafií a putinstylu: Najděte něco. Ale, pane doktore, zanechte otazníku s osobním nahlédnutím

12.3.2024 v 14:16 | Karma článku: 11.27 | Přečteno: 133 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 29.97 | Přečteno: 594 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 53 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 25 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.66 | Přečteno: 302 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.79 | Přečteno: 529 | Diskuse
Počet článků 470 Celková karma 14.15 Průměrná čtenost 808

Ráda kreslí, nejraději čte povídky a publicistiku, sleduje dokumenty. Preferuje svobodomyslnost a jízdu na kole.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...