,,Děstěsisetsest," povídá pan Vietnamec, co to z těch krámů kolem stejně vždycky vyhraje, a pohled do útrob peněženky mi připomíná, že ty peníze, co s nima jako jdu, tak s nima nejdu vůbec. Protože hlava v rýmě zapomněla na potomkovo včerejší vysání obsahu v touze s.,,lidma,, probrat školu v osvěžovacím zařízení. Není to tak strašné, stává se to i v lepších rodinách, ale fakt, že sisetsest chybí, je fakt. A tak že vrátím to hroznové víno a bude to přesně. ,,Nene, šíště, šíště, dobý, nevadí, šíště, dobý, dobý," řehní se tenhle věčně uřehněný pohodář a mává rukou, že jako vážně dobý. A tu se začnu ošívat, že ne, nebo alespoň ať si těch šestatřicet kaček někam napíše. A tu se mi někde za zadkem a ve výšce zadku ozve:
,,Paní, tak já vám pučim."
Hlas to je jasný. Pruhovaný kluk. A já navzdory všem primárním i sekundárním znakům pedofílie k němu přiklekám a pohladím ho, zatímco on vyvalí své oči a nadšeně vykřikne:
,,Jééé, teto, to seš ty? sem tě nepoznaáál..."
A to už jsem vážně na zavření, protože kdybych mohla, tak bych mu mezi tím hlazením po zádíčkách a tisícerými díky sevřela nejradši hlavičku mezi dlaně a políbila ho aspoň na spáneček. Za to, že jsem dneškem počínaje teta, že mi začal tykat a že...že by tu svou kovovku úplně klidně dal komukoliv, kdo potřebuje pomoc. Že to nemusí být nutně nikdo, koho už tři čtvtrě roku zná. Jsem tam u něj skloněná a zamilovaná do těch upřímných tmavých očí, pod nimiž se právě krabatí nosík, když rozvírá tu svou malou dlaň a povídá:
,,Teda takhle, teto, já mám jen deset korun,... mamce na cibuli... víc, teto, nemam..."
Na prohnuté dlani mu svítí měděné kolečko, pak pokrčí ramínkem a dodá:,, Počkáš na mě před obchodem, viď?" A já se vznáším tetou...a čekám. Pak vyjde, nad hlavou mává mikroteňákem svázaným napevno nad třema fialovýma cibulema a připomíná biblického Davida s prakem. Dozvím se, že hele, teto, tady - tady, jak mam vyhrnutý tepláky, má kamarád Jirka zlomenou nohu, teto, šeskrát sádra, jdu za ním dneska na návštěvu, šeskrát sádra, tovíš, to je za každou návštevu pak každej rád. A dozvím se, že jestli prej vim, že je dneska apríl a že jestli prý něco znám:
,, To se řekne - něco máš dole na noze, a když se ten člověk sehne, tak já řeknu - mojeúklona... Jsem to včera řekl jedný paní učitelce a vona se vůbec nesmála,"
trochu v hlásku zesmutní, ale protože maminka čeká na cibuli a už ho pobízí z okna, necháváme se. Samuel si poskočí jako kůzle v modré teplákovce a nad hlavou za běhu roztáčí svůj mikroténový cibulový prak.
A já zas jedu výtahem a zase si uvědomuju krkolomně složitý životní věci. Jak jsem svým dvěma známým, co na té jeho škole učí, onehdá vysvětlovala, že tenhle kluk je kluk strašně správný. A tyhle mé dvě kamarádky jen kroutily hlavami, že je takový moc podivný, se o něm řiká, a že vlastně pořádně nikdo neví, co s ním, že je na dítě takový hrozně zvláštní mudrlant, a že opravdu je takový? Zvířata? A co se má a nemá? Noneřikeeej... No, kdo by to kdy do něj řek? A pak jsem si taky uvědomila tu paní učitelku, co se vůbec nesmála, a na to konto jsem si uvědomila, že se jí snad i nedivím. Že se vlastně já nemůžu nikomu divit a už určitě se nemůžu na někoho ani zlobit, že neví a že se nesměje.
Představila jsem si tu třídu, kde je těch dětí víc jak dvaatřicet a někde zezhora se na mě vyksichtilo jedno provařené klišé s honosným jménem: Individuální přístup. Čemuž se nevysmívám, vážně ne, ale všechny ty okolnosti a nesmysly tenhle jinak hezký zámysl pohlcují. Škoda přeškoda. Tímhle přístupem, k němuž jsou stále těžší a těžší podmínky, bychom totiž nejednou zjistili, že nápravu světa učí svým nezkaleným pohledem a absencí přílišného opatrnictví často a právě děti. Můžete tu namítnout, že je to komické tu mluvit o učení, jako když dal zhruba před sto lety cestovatel Alberto Vojtěch Frič svému do Prahy přivezenému indiánovi peníze, poslal ho na nákup a Červuiš z kmene Čomakoko věnoval veškeré tyhle svěřené peníze prvnímu žebrákovi s nataženou dlaní hned na prvním rohu. Píše o tom hezky Jaroslav Hašek, a tak víme, že Červuiš peníze nikdy neviděl a nemá to co do činění s obyčejnou lidskou všímavostí tohodle pruhovaného kluka, který je jaký je, ale málokdo to ví.
A tak se mi chce teď, když už odmykám byt a usedám, že tohle nějak zaznamenám, najednou napsat někam dopis. A v něm oslovit třeba paní ministryni, že jí o cosi prosím. Existuje mnoho těch, co místo učení sedí na úřadech jejího úřadu a vymýšlejí projekty. Ne všechny jsou špatné, ale v řadě z nich jde o zbytečné objevování Ameriky a suplování dávno přirozených věcí, co mezi lidmi přeci kdysi běžně byly. Kdyby nemalé kvantum úředníků poslala učit, zařídila by možná, aby se s dítětem učitel ve škole opravdu mnohem víc lidsky potkal. Protože je vážně rozdíl mít dětí dvacet a mít jich čtyřiatřicet. Že by se zkrátka v menším presu a davu těch mnoha daleko líp objevoval ten ,, ukrytý tajemný,, , který zcela jistě třímá uvnitř každého z nás, ale my ho mnohdy nezjevíme a necháme ho schovaného. Protože jsme zapsaní spíš v hromadě. Možná by to bylo lepší než ministerská poděkování a přání do budoucna hlavně té nekonečné trpělivosti, protože trpělivost musíme mít často s tím, koho jsme moc nepoznali a dostává se nám jen rychlého povrchu... ale my nechceme být zrovna psi.
Děti nás dospělé učí, a tak bych navrhovala místo těch mnoha menších diskutabilních jeden projekt větší a docela vážný. Ale stačilo by mu jméno docela obyčejné. Jmenoval by se: Objevujeme děti.
...a promiňte, musím běžet. Dorovnat přeci ten dluh ;))
související blogy: