Bylo ne dlouho po revoluci a já se kolem svátku Marie ocitla až kdesi pod Krumlovem. V Kájově, místě s krásným jihočeským kostelíkem a ještě hezčí loukou. Takovou tou, co šplhá od kostela směrem do táhlého kopce, je široká a podobá se louce ranního návratu z masopustního veselí všech dobrých rodáků pana Jasného. Všech kolem předobrého Františka a Jořky Pyřka,
Ocitla jsem se tam vedle své milované kamarádky Áji, co je věřící v tom nejlepším slova smyslu, je s ní vážno i sranda, a to jí vděčím za to, o čem chci dnes psát. Ale trochu si tu pomohu. Trochu se vykradu.
Bylo vážně nádherně. Bylo modré nebe, které jako by drželo závěrečnou letní vartu a říkalo, ještě budu takové. Ještě budu. Dnes se obzvláště sluším....
Bylo příjemné září, Mariánská pouť a k tomu davu lidí, ke každému z nás v míru těla na trávě promlouval biskup Miloslav Vlk. Jeho slova nebudu citovat přesně, ale uvědomuju si, s jakou vlídnou naléhavostí v hlase je říkal. Asi jako když co nejlíp chcete vysvětlit cestu v Praze někomu, kdo tam stojí s batohem a opravdu neví. A vy se snažíte, protože chcete. A tak nikdy nezapomemnu na slova, že vidět Marii jako něco silného nad námi můžeme, ale také nemusíme. Ba přímo nemáme ji vnímat jako pro nás něco vzdáleného a nedosažitelného. Jako něco nedosažitelně nerovného. Že Marie, že tahleta Marie, je jedna z nás. Je jako my. Obyčejná dívka, které se dostalo jisté naděje. Naděje, že ji potká štěstí, jako může úplně stejně potkat vás. Jakož i my všichni můžeme být pro nějaké štěstí vyvolení. Ona je jedna z vás, říkal. Jedna z vás... a opravdu těmito slovy po poledním slunci nad hlavami kostelů a létajících labutí, kolotočů a stěn smrti naplňoval tenhle pan biskup své hlavní hlásání: Aby všichni byli jedno. A my pak seděli a klábosili a bylo zcela jedno, kdo z nás věří a kdo ne, protože každému z nás je vždycky lépe, když se mu nabídne verze, že není ve věcech sám. A že jsou dobrá nějaká ta podobenství, s nimiž se můžeme ztotožnit, no i takový neznaboh jako jsem já.Zdroj: http://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=549993
Je zvláštní, jak se vám v hlavě věc uchová a stane něčím, co jen tak nezapomenete.
Nehraju si na patos, že jsem veškeré kroky pana kardinála Vlka vnímala a život jeho posledních let bůhvíjak sledovala, že jsem se zajímala. Žila jsem kroky svými. Když se ale o Vánocích rozevřela zpráva o té spravedlivé, co všechny stejně odvléká a co v tu ránu byla dotěrně a nepříjemně někde za dveřmi, to se srdce, ruce, hlava zastavily. A nevím, jak to máte, ale mě často obestře taková ta vina, jak co není na blízku - jednoho moc nezajímá.
Žila jsem dlouho v naivní představě, že jakási omluva a přiznání pochybení v kauze Jana Husa je vlastní ideou samého Jana Pavla II. Ne. Bylo to na základě jisté připomínky. A my víme, kdo Vatikán na tuto citlivou českou věc v dobách Desetiletí duchovní obnovy upozornil. Není to třeba pro mne vůbec málo, neboť jsem se za život ocitla v několika hádanicích, že mistr Jan byl potížistou, kázal bludy a že to je pak ale tuze těžké. Což... potížistou byl, prudérním často až k úsměvu, ale ta jeho podstata přece leží jinde. Tu podstatu uměl vytáhnout zcela neprudérní a moderní Havlíček Borovský a uměl ji vytáhnout i pan biskup, či kardinál - Vlk. Jedná se o takové to chlapské... věřím a za tím si stojím a nejsem na prodej.
Myslím si, že život pana Miloslava Vlka byl také takový nějaký a v čemsi společný. Když tenkrát promlouval na té louce do mikrofonu, cítila jsem vážně přesah a necítila se jako v kostele. To nebylo jen tím nebem. To bylo těmi slovy a příjemným tónem a jistou pocítěnou touhou přesvědčit tam každého na té trávě, že dobré je v každém z nás. A že je třeba úsměvu jeden pro druhého. Protože jsme si dokonce úplně rovni i s těmi, o nichž je ta nejčtenější kniha světa. Že to nebe, pod nímž bylo tohle skoro symbolické kázání, je vážně pro všechny stejné, stejné pro všechny. My se koukáme do něj a ono se kouká na nás. Na naše pinožení, na naše radosti a všechno ostatní. Náš pohled do něj je stejný pro toho i tamtoho, černého i bílého a toho vyznání i jiného, i nevyznání, a těchdle peněz i téhle bídy, téhle nátury i tamté. Nebe známe, nebe ano. A moudří vědí, že nějaké to právo a naději na ně má vesměs každý. Slovy klasika - v té nebeské hospodě pán nepán se sejdem. Jde možná jen o to, u jakých stolů. Byť vím, že klasik říká nocleh.
Pane Kardinále, přála bych Vám tohle...a vím, že máte naději. Že totiž u toho Vašeho stolu sedí ti nejlepší štamgasti. Raději by Vás sice viděli ještě tady, mezi námi, ale až přijdete, řeknou Vám určitě - asi trochu smutně: tak vítej, kamaráde. A to er u toho kamaráde bude od některých znít trochu zastřeně a maličko srrandovně. Přeju Vám tuto naději. A pak ji budu mít s mnoha dalšími i já, že je Vám snad dobře.