Sto jednička...přichází

Sjely se houfy ze všech stran. Ze všech světových stran. Oslavit, popřát do nové stovky. Pookřát a užít si. Lékaři zajištění, stoly zprohýbané jídlem a pitím, muzika i erotika, terapie, adrenalin, šou. Gatsby chyběl...já a vy ne

Když něco uzavíráte a zároveň rovnáte ty neforemné faldy něčemu zčerstva narozenému, je zkrátka fajn mít kolem sebe přátele, co pomůžou.

Do velkého sálu domu bizarního architektonického vzezření přicházejí hosté. Marie hned u vchodu každému vetkne do klopy šípkovou růži... růžová s černými smokingy, jak krásně dandyovské! Jak až necudné! Dlouhý vstup do sálu lemován živými kočkami, Jan z Prahy v šatech milovníků první republiky a botek typu kočičí dečky jim předcvičuje pohyby tlapek a připomíná jim nastudovanou choreografii nemravně krásných protahování. Rozkošnice Klára rozpoznává napětí v tvářích příchozích a vždy tu nejbližší kočku vloží těmto neklidným do náručí, neřku-li přímo na tvář. Uvnitř sálu se na stolech ozdobených dekadentně svraštělým ovocem značky PK rozlévají  vína someliérky Lenky...gastrosadistka Tereza ještě naposledy kontroluje slavnostní prostřenou tabuli, zákusky, dezerty,  podávat se má i Jitčina mužská věrnost, a já osobně jsem včera dohlédla, aby nechyběly milované ukrajinské golubce, které sem dopravil Marcel. Girlandy vyskládány a spleteny z květů kroměřížské zahrady, získané pomocí dronu s robotickými pažemi střihorukého Edwarda, řízeného Janou...a gardénie, ty já vpravdě miluji.

Uvnitř sálu roste napětí. Očekává se přílet speciálu z USA. V telefonickém rozhovoru bylo Janem přislíbeno, že přiveze americkou Miss. Dopravu z letiště zajišťuje spolehlivý Roman, ale pomoci mu tentokrát musel i Pavel s tramvají. Není totiž snadné dopravit do místa určení Jana se svými šedesáti matematickými trpaslíky, dvěma rozmazlenými milenkami s liščím ohonem, méďu Mývávala, sviště, a ještě....severoamerickou Miss. Kolona doraží  a na červený koberec před palácem  vystupují očekávaní cizí, a přesto blízcí...v sále to zašumí. Konvoj  trpaslíků nebere konce (cestou se rozmnožili), zvířata pokládají své nohy v chůzi klidně na povel svistu sviště, pak napínavá pauza, a pak, pak Jan.... Miss... ta však ku zklamání nikde. Ano, mělo mi být jasné, když se v rozhovoru se Šárkou Honza nedávno představoval jako ,, žeháček,, , že půjde o vadu řeči, kterou v telefonu sotva odhalíte. Jan drží v ruce pětilitrovou skleněnou zavařovací láhev od okurek a v ní ....americká myš. Jest tedy sklenice ta vzácná postavena na stůl jako přecjen čestný host.

Vskutku nesnáším, aby na mé oslavě někdo musel šplhat do výšin a pak skákat dolů za jídlem. Naštěstí se tu mihne Jaroslav, Janův dobrý přítel, a maje u sebe vypůjčený diamant z antwerpských brusičských dílen tamní židovské komunity, vyřízneme společnými silami elegantní dvířka u dna sklenice, aby se i Myš mohla pohodlně dostat k delikatesám. K delikatesám, které mizí. Trpaslíci mají  totiž po tom neustálém důkazním kopání tunelů pro Janovu výuku Matematiky s lidskou tváří opravdu hlad. A tak se není čemu divit. Jenže jak se tak hladoví trpaslíci zmocňují všeho na stole, Jan už zas sepisuje pro obyčejné laiky, jak se počítají chlebíčkové zmocniny. Jaroslav, ten , ten se zatím nenápadně a rozladěně vypařil. Svou práci na téma Odpornost žlutých řepkových polí jsem pro něj stále ještě nevypracovala, a neměla mu tudíž co odevzdat.

Zábava ale pokračuje i tak. Mojelancholický Mišt si nakonec s Janem v jedné z jakýchsi apsid pouští Oslí serenádu, Eda je rovněž přítomen. Všichni pijí medovinu a pokukujíi po Šárce. Tu hledejme jinde. Za ryku Janis Joplinové z mixážního pultu disdžokeje Karla, jehož prsty hbité co ještěrky pouštějí jednu zapomenutou hitovku za druhou, se uprostřed hlavního sálu vytváří hrozen žen, které zacítily něžnou oporu. Čeho je však moc, toho je však  moc. Zvnitřku hroznu se ozývá zoufalé vlčí vytí a žádost o prohlídku zdejší koupelny. V jiné části sálu  - tedy jisté terapeutické buňky, Magda chvatně opouští  všechna blogová i ostatní zvířata, která pod dlaněmi a na klínech blogově závislých pacientů rytmicky terapeuticky vrní . Vlk - oblíbené Magdino zvíře, však netrpí. V hroznu lidí, zvláště žen, mu špatně není. Ale zůstat poctivě mezi zvířaty, jak říkává Magda, navrněl by se jistě bezstarostněji...a víc. 

Špatně není ani v části, kde nápadně barevné ponožky doplňují příjemnou barvu hlasu, považte ani paní máma Zorina tu na autorském čtení nechybí. Všichni naslouchají, pomyslnou bránu do tohoto velmi oblíbeného kouta hlídá Stela s klackem v hubě, na stole pro příchozí připravené bioprodukty Zezaprahy, na topení rozmrzají a dosychají jakési potoční kecky a podvlíkačky ....Psst, právě se o  nich čte. V odlehlejší části se čte také...neprostupnými keři větvoví secesních tvarů vstupují jen ti odvážní a ti lační, ti nenasytní čehosi bizarně krásného a neuchopitelného k zešílení. Na zdi uhnětené, co socha jedno oko černokocouří mrtvolné, druhé oko podmračené poeovské, na stolečcích v tanečních vilnostech masožravé květiny jména My...a pod nohama některých se zcela náhodně vlní pohyblivé kameny. Před každým příchozím vyrůstá a záhy polehává tráva, co bujně obrůstá těla všech.... Ludmiliin bodouár. Vítejte. Anebo....

Brrr... spěchejte, vy ustrašení, jinam. Utečte, vy neodvážní, co nebstojíte před tváří tajemsví a děsu vašich vnitřních děsů, spěchejte dál, jinam! Do náručí vzpomínek, do kuchyně k velkému stolu s hrníčky čaje a poctivého kafe, do míru hlav podepřených dlaněmi a teplu vyprávění! Jitčinu, Ludmiliinu, hej hej ibehej, kšá dovnitř... sedí tu i zásobník laskavých vzpomínání a fotek, co pohladí - pan Ladislav. Sedím tu i já a poslouchám jako v nejbezpečnějším domově s buclákem něčeho teplého v ruce. Přes záda kostkovanou deku a na hrnku velikánské puntíky jako ukradené ze sukně mé maminky v šedesátých.. A moře čaje a slivovice ... jo, chcete vidět moře? Skoroopravdické moře? Však o kus dál vám ho Zuzka namaluje ve velkém, jako pro  pana Járu da Cimrmana, jako pro televizi. Mnozí se posadí a poslouchají i tady... Poslouchejte. Nedejte na to, že se tu prochází jindy černooděný ohelmený Jaromír - nyní je  převlečený za Ferdinanda, a my se bojíme, že nám to zakáže. A dopřejte si trochu té lázeňské atmosféry plné zaječích úmyslů. Atmosféry, kam zabrousí i princezny...ty hned vedle jsou a vedle nich neviditelných jsme my. Co tak rádi nasloucháme znovuvzkříšeným příběhům. Pokukujeme po Šárce a její krásné rzi, hrdě rosteme nad odvahami krinolín a suknic, nad  pikantériemi převleků, sladíme si kávu prvními kostkami cukru z Dačic, poleháváme ve frivolních polohách na sofá, uzobáváme poživačně hroznové víno, máčíme si jahody v šampaňském a je nám dobře. Opodál sedí dva noblesní  muži a baví se o šlechtě... Ladislav je rád, že je s ním v debatě kdosi, kdo ví, a není jako nevěřící Tomáš...já osobně jsem z filosofickáho náhledu zcela poctivě odvařena. Ukrádám koláčky z podnosu, z pozůstalosti jakéhosi šlechtického rodu.

 Nakoukněme i do místností vedlejších, moudrých písmen k Jaroslavovi. Poslala jsem tam cosi gramodesek swingu, starou dobrou whiskey, debatuje tam i Jiří Té... předstírají, že v kvapu pijí té.. kvap naoko hrají...milují rozvahu. Jsou tu probírány věci ve své pravé podstatě, to vždy v pohodové atmosféře... tiché jako tichý. Jan, ten tu sedí též. Moudře diskutuje i pan Josef... hejno se utváří, hejno poslouchá,naslouchá, popíjí a tak to má být.

Klid? Ale kdeže... je třeba vystřídat mjúzik, táflmjúzik, tón....Předobrý a znalý Josef změní lajnu a ti,co chtějí, rozhýbají svá těla v rytmu písně Celebration...nebylo jednoduché, aby hoši černí v světazmatku přijeli, Josef je však velmi znalý, dokáže leccos. Oslava je, a to je důvod k ohňostrojům. Tisíce hvězd chytá do foťáku Soňa... památka na celebration být musí. Uklidnění přichází v malém sále, kde nás svým francouzským šarmem ( já jsem třeba ráda, že pánbů vytvořil Francouze)... vítá Petr a v zásobě má film pro fajnšmekry. Svůj magický dokument o neméně magické katedrále v Chartres. Jako reklamu proloží tím nejdůležitějším dokumentem roku - zvaným Gaudencie.

Zvaní jsou všichni. Snad dorazí i Pavel, který právě objevil pomníky a sloupy a místa ...a jejich tajemství. Je prý na cestě. Je na cestách pořád.

Zvaní jsou všichni, ale některým nemohu nabídnout, co by chtěli, a ti pak odcházejí. Sálem se totiž právě rozléhá starý hit - Každá trumpota má svou mez - a já nemohu za to, že se urážejí. Nemohu ani za to, že ostatní nepřišli vůbec - nestihli spočítat karmu nejen sobě, ale i ostatním... považte, je to práce, je to něco čísel, o co nad ostatními vyhrávají! Ale což jsem nehlásila tuto oslavu pod blogem s  vábivým heslem: Miloš - včas a dostatečně dopředu?

Jsem unavená a šťastná... přijíždějí  totiž další. Odevšad, z Kanady, Izraele, Švýcarska, ze všech koutů přijíždějí, Věry a Leony, a Liborové, Sylvy a Jany a Marie, Františkové a Milanové a Danielové a Vlasty a Jary a Martinové a Pavlové a Zdeňkové a Jarmily a Libuše...Přicházejí mi též blahopřání. Na sluníčkovězlatých podnosech mi je nosí mí věrní společníci a milenci a vítači. Někteří  mí společníci jsou překrásně černí, mají pro tento večer velmi mladistvý outfit - tričko a na něm natištěný leták z Lidlu. Přinášejí  mi ta všecka psaní, některá mne oslovují tak něžně - Chudinko, a jsou podepsána měkkou včí tlapkou. Mí černí milí mne vždy políbí na krk či ucho či ústa, a zatímco se rozkoší zakloním, oni mi takový dopis zastrčí za lem mých punčošek. Jsou překrásná ta přání... nikdo mi tak hebce nikdy neříkal.

 Zvedejme se. Spěchejme do sklepení. Vrchol oslavy jest překvapením...spěchejme dolů a nastupme cestu temných cest, která vede dál, snad v předpeklí---- ďábla prý netřeba. Není přítomný fyzicky, je totiž v každém z nás. Před sestupem alou všichni, přijměte na cestu malé čokoládověrudé srdce pana Martina a nedejte na to, že se tváří krvelačně.... srdce srdnaté musí mít každý... a zvlášte nyní. A on ta srdce hrstmi rozdává. Spěchejte...

Nasedáme do vozů tažených čřtyřmi koňmi z Apoklypsy, jmény: Nákaza láskou, Roh hojnosti, Život a Klid  A na nich spoře oděné Asiatky, co čerň svých vlasů vyměnily za meduměděnou. Čtyřspřeží táhne vůz podzemím k bělostnému bodu ústí chodby, ale nám zatím v té zběsilé jízdě pleskají o tváře bílé cáry papíru jako světlo v tmách  - na nich dílem nápisy - více kresli, méně piš - dílem šedá silueta. A mezi cáry bliká čarokrásná modrá. Silueta s rohy se v místě očí semtam rozžhaví a valenou klenbou  se rozléhá děsivý smích.

Světlo v ústí chodby nás oslepuje a my tu na prostranství procitáme. Proti nám rozlehlá budova horizontálního charakteru s barokněgotickou kupolí - ,,nestrácejme,, naději - není to moderna. Nadechujeme se a stoupáme do schodů, míjejíce mramorovou sochu Karla...v klidném rozpažení rukou Krista z Ria - co nám těmi pažemi říká, přese mne neprojdeš...či sochu vnímáme ve zlověstném gestu rozpažených rukou Nica Cavea, který zas jinak jimi říká - Bloggere, přijímám tě. A za sochou Karla ve sportovní mramorové bundičce pak příznačný  nápís - Sanatorium intenzivní schizofrenie - oddělení nemocnice Brno - Trč.

Na vrátnici ve velkém bílém křesle sedí primář Jan otcovského vzezření, kterého tu naleznete právě a pouze ve středu. Pokyne nám rukou, a odpovíme-li, že budeme věci života vnímat odteď už navždy očima nezastřenýma a jasně - bez předpojatosti, vyzve nás vystoupat po sto jedna schodech výš. Do velkého prostoru, kde se pod kupolí za skřípotu rozjel kolotoč, takový ze starých časů, se zdobenou stříškou, velkými koni, draky a tak, a je v něm prázdno... kolotoč  čeká na nás, barevné a opentlené a zasypané třpytkami. A u kolotoče stojí černobíle... Jan. V puristicky bílé košili, dlouze potahuje z cigarety, nemluví, dívá se, neví, zda se nechá pohltit, a my si zatím můžeme nastoupit... těm, které mají střevíčky, jsou vyhrazena ta nejlepší místa, některým náleží do dlaně vetknutá slunečnice.

Já se však jistě nechci nechat pohltit, oblékám si bílé džíny a utíkám. Já vím, jsem na zabití. Někdo mě možná teď bude chtít zabít. Neříkejte to, mí věrní. Protentokrát se jmenuji Jessie.(On totiž nikdo neumí tak krásně říkat chudinko jako jeden klavirista s přenádhernými packami).

A máte-li frustrace z písně Každá trumpota má svou mez - kde se zpívá o dvou či třech šťastných pátcích a nic víc, těsně pod kupolí a vysoko nad špičkou střechy kolotoče je malý sál.  Nechejte se do něj odstředivou silou dřevěného kolotoče katapultovat. Je  v něm Léčba. A ta říká, že na pátek je třeba se těšit. Tak se tam, milí vylétnuvší, zastavte. Oslava nekončí.

Za účast na tomto opulentním hodokvasu vám všem - i těm nestydatě zapomenutě nejmenovaným - děkuji.

1. 3. -  blog 101  -  jednička třikrát, to není k zahození, co myslíte?

--------

z youtube  vložené songy:

Kool and the Gang - Celebration

The Cure - Friday I´m in love

Joshua Kadisson - Jessie

a

Každá trumpota má svou mez - Jiří Korn a Helena Vondráčková

pozn: pojem gastrosadistka autorsky celkem samozřejmě vyslovil hroznem obsypaný a uvězněný hladový vlk