stala se divákem.
Ponechám stranou všechny zbrusu nové pohádky, které svým zasetým větrem sklidily bouři. Neudály se ale přece jediné. Na všech kanálech si člověk mohl slušně vybrat. Mohl, ale pro většinu filmových zážitků je celkem samozřejmým sekáčkem reklama. A jak je reklama všelijaká, otravná a cíleně více rozjásaně nahlas, snad právě díky tomu všemu je ke zbystření cosi, co je náhle jiné a z letargie a přetrpění trapnostavu duše vás najednou vytrhne. Stalo se a nebylo to jednou. Jednak nemám paměť, jednak asi ani nesmím dělat reklamu reklamě, a tak budu nepřesná. Přesnost tu nehraje hlavní roli. Hlavní roli totiž hraje něco jiného.
Zaregistrovala jsem, že se najednou dává prostor hereckým hvězdám z řad seniorů. Zkrátka zaujala mne reklama na cestování, která má za cíl přitáhnout pro výběr dopravního prostředku. Činí tak systémem nákazy optimismem devadesátiletého pána, který vás ponouká k tomu věci a svět poznat a je pro mne tím ztělesněním jara v duši. V téhle reklamě vystupuje i stejně stará paní, ještě senior další. Těch reklam, kde se staří lidé pohybují, je už více a není to jen ta hloupá s natíráním plotu, co ten nátěr babičku přežije. Je mi jasné, co tím i ta mnou na světlo vytažená reklama sleduje... naivní v tom nejsem. Ale když to cílené vyznění reklamy pominu, já osobně to beru jako zdravý protipól věcí jiných. Třeba loňských Vánoc, kde jsem se při nejlepší vůli vší své svobodomyslnosti nedokázala popasovat s bujaře mladistvou, poněkud připitoměle destrukční upoutávkou na alkohol s jeleními parohy.
Proč to cíleně a možná reklamně takhle píšu? Půjčím si ještě na chvíli televizi. To, když jsem si u ní uválená se svým tátou užívala právě o Vánocích vysílaný dokument Příběhy tatranských štítů. Tatry jsou tátovou óbrláskou a jemu se povedlo to převést na mě. Táta tam zná doslova a do písmene každý štít a doslova a do písmene každou cestu, každý hřeben a jeho tvar. Zná se se šerpy... pochopitelně těmi, co už to dnes asi nedělají - dnes má tatínek něco mezi sedmým a osmým křížkem. Bavilo mne ho u pořadu pozorovat, a byť jsem tam s ním jezdívala, těšilo mne vnímat všechna ta jeho doplnění, kudy se ještě dá jít a lézt a co je támhle vzadu ve výhledu a kde jsme spolu byli a co se tam stalo. Metry nadmořské výšky vybalil dřív, než se objevily na televizní placce. Bezchybně. Táta prostě zná... Historii cs....taky doplňoval... tu po meči smrt v Olomouci. Užíval si to a já s ním...to, co za život nastřádal v tomto nehmotném bohatství.
Pořád řešíme. Kuřáky, nekuřáky, pokladny, náklaďáky, nesmyslnou cenzuru toho a nutnou cenzuru toho a toho, protože nejsme slušní a zapomínáme být lidi. Máme mnoho věcí ke svraštění čel. Mezi seniory je spousta těch, kteří by být zapšklí mohli, ale nejsou. Někteří jsou, možná se nedivme, někteří nejsou. Mají život kolikrát v zážitcích, názorech, znalostech a dovednostech, o nichž se nám ani nezdá, ale do jejich tváří vepsaných životů se nedíváme moc. Řešíme, řešíme...a uklidnění se nám reklamou nabízí v juchání šťastných zítřků, když budeme používat to a to a když se upíšeme jako ďáblu té a té finanční společnosti, co přes sklo plnou náručí peníze rozdává. Tváře nádhera.
Reklama využívající ,,živého,, milého stáří mně prostě udělala radost. Ale ruku v ruce s tím tu vyvstala otázka, nakolik se tomu, aby se stáří vskutku mělo takhle, u nás věnuje pozornost. Jen nahodile a řečnicky - kolik blogů se zrovna tady k problematice důstojného stáří napíše?
Jsem ráda za sdružení a blog - MOST MEZI NÁMI, za práci bloggerů , kteří v rámci téhle péče cosi dělají. Klobouk dolů. Zaslouží si pozornost. Moc ji nemají. A zrovna tak ji my nemáme k tomu, jak se ze seniorů stává něco na okraji všeho a všech. Jak se spíš dá mluvit o vytěsnění ze společnosti. Bohužel věc, které se často politici ve svých ambicích nijak přehnaně nevěnují, otázkou tu je - chceme my to po nich vůbec?
Chceme řešení těch věcí, kterými blog přetéká, ruku na srdce.
Když budete jezdit MHD, s hrůzou zjistíte, že demografické tabulky před deseti lety, jakési varování o mnohem větším podílu seniorů k roku 2020 na věkovém průměru naší země, zkrátka nelhaly. Chceme tlačit na politiky ve všem možném. Tlačíme na ně i v tom, aby ti, co by možná rádi cestovali, co by možná neměli mít důvod být zapšklí, měli zcela ve všem - nejen v nějakém cestování - důstojné stáří, důstojné umírání, důstojné postarání se, pokud jsou karty rozdány tak, že se neobejde rodina bez pomoci v péči? Je normální špatně placená práce sester v pečovatelských zařízeních - dva kusy člověka, tedy dvoje ruce na šedesát kusů člověka? A doplňme - dvoje ústa a dvoje oči v úsměvu na sto dvacet očí spíš smutných? Ještě si připadáme každým a ve všem tak osobně strašně okrádaní?
Reklama je reklama, ale pohled do očí starých lidí, štastných očí starých lidí, je něco, co reklamě ve její navoněné zdechlosti v tento moment odpouštím. Může třeba nejen ve mně probudit otázku, jestli pro věci třicekrát mleté nezapomínáme, že náš život, co se tak rád vášnivě bije za své peníze, práva a za pravdu, která je relativní, má svou poslední fázi a jednou i svůj konec. A tohle, to relativní není.
-
Nový rok všem co nejlepší a šťastnou cestu všem věkovým kategoriím. A všem, kterým je kult mládí čímsi, kde chybí celá pravda.
Snad nevadí, když cosi nesvého přiložím
http://mostmezinami.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=575738