Utajená věc, co mi nadělila předsevzetí na celou pruhovanou sedmiletku

Bude to krapet chlubivý blog. Ale i ti, co mi to natřásání neodpustí, musí uznat, že mě čeká těžké období plné odříkání - ne jako splnění předsevzetí na nějaký jeden chabý rok. To mám za to hrabání se ve křoví, jestli tam je holub

Stalo se to někdy v září, ale to bych toho sem nahrnula moc. Zkrátka vleču se z nákupu, ruce až u země, tašky narvané a těžké, až by do nich jeden kop, a pomyslné- vydrž, Prťka, vydrž, ještě třicet metrů...výtah je miláček největší.

 Ha... za rohem paneláku střet s teroristou. ,, Jééé, dobrý déén," vydere se výkřik zpod černé roušky, jež je rázem stržena na opruhovaná prsa. A vám se zjeví  v plné kráse ten známý milý obličejík s očima jako špendlíky za brýlemi. ,, Nazdáár, Samueli," položím tašky, protože půjčenými slovy tohodle kluka by se možná řeklo: ruce si to žááádajííí, ruce to tak chtějííí... ámen.

,, Tak, jak se máš?" ptám se a dozvídám se že: ,, No, dneska jsem ohromil Elišku timhle černým šátkem. Říííkám jí  - Eliško, boj se, já jsem terorista, húúú, " mávne kluk najednou rukou a dodá k tomu s marností. ,, Álee, stejně se nebála, hihňala se...se nehihňej, říkááám jí. Je toho všude plno, " koukne na mě se vší vážností.

,, Hele, a fakt je toho všude plno?" ptám se a zkouším, odkud to ví. S velkýma očima navrch hlavy mi popisuje nějakou strašnou scénu, co se stala tady u nás na Viktorce...na stadioně, věc, kterou pak doplní:,, no, nebo já vam nevim, kde to bylo,"

Zamračí se a já vím, že ho věci docela upřímně štvou, ale to, že je Eliška holka, co se asi jen tak nelekne, to je zase vidět, že ho spíš těší. Ukolíbaná tím pohledem na tohle dítě sotva postřehnu, že čelo se krabatí k problému zcela jinému:

,, ...a, paní, proč vy nosíte ten gumovej tlustej pásek?" dívá se mi do pasu, kde tenhle gumovej pásek fakt přes můj kardigan je, prostě ho dost nosím.  Nojo, kluku, tak co ti teď říct? Horko, povím vám. Nepříjemný horko.

,, No, tak tenhle dlouhej svetr, víš, nemá žádný zapínání, koukej. Noa taky, von je takovej příjemnej na záda ten pás, jak mě celou vobepne a já mám prostě ráda teplo, víš?" vyhodím do placu to, co by bylo takové to nejlepší.

,, Aha... hm...hmmm a já  si myslel, no já myslel,  že ho máte jako abyste nebyla tlustá."

Tašky už vypadly, to je v pohodě, teď k nim na zem spadla i brada. Protože to je právě to, co jeden tomu dítěti řikat tak uplně nechtěl. To vnitřní rozdírání, že nemám tu překrásně širokou pánev Dženifr Lopézové a že se mi chce pas prostě žensky zdůraznit. No, tak to jsem mu teda vážně řikat nechtěla. No jó, no. Nosim ho, že jako abych byla štíhlejší...prostě to nezalžu. Děti... tsss.... Fláknou tu pravdu bez varování. Doprčic.

,, Noóo, hmm, to taky... i kvůli tomu, to je fakt" vydechnu a pravda je ve svý plný tlustý kráse venku. Jsem maličko zpocená a usazená. Tak a máš to! Jenže ten kluk najednou zamžourá očima, udělá takového tomáše v nevěření a řekne mi tohle:

,, a paní, proč vy ho nosíte, když jste hubená a h......?"

....to slovo začínalo taky na h.

  Dávnými slovy Lucie Bílé, právě se mi udělalo taky mohutně krásněji, když mě oběhne ten malej, než když vás oběhne ten velkej. Kdybych měla brady dvě, třískne sebou na zem i ta druhá. Na světě je najednou božsky.

 A pak mobil a já domu a on domů a ,, nashedanoooúúú"

 Nadnášena štěstím jsem tašky celkem hravě donesla k výtahu a už v něm počítala. Osm...holky se mu začnou líbit tak ve dvanácti, v patnácti... to už choděj za ruce, všímají si vážně všeho. Odemkla jsem byt, maso a máslo a nabouchaný igelitky sladkostma a pomelem nechala napospas a šla se hbitě sbevědomě vyrostlá kroutit před zrcadlo.

Tak, holka, to máme sedm let udržování. Nohy... moc jsi tomu kolu v létě nedala, zpevnit zadek... prostě s tím fitnesem začneš!!!... Solárko... to už s tou tvou zelenou a patníkově bílou zatočí. Hele, jedině ty pušapky plusplus nos... i nadoma a furt... nedej fyzice šanci. Nesmíš! Dobrý, takhle zboku...koukej si to břicho hlídat, zas je ti to fuk... ty vogo, Radomíro!!!, narovnej se... záda. Jo, začneš chodit na tu jógu už konečně. Ne!!! Nekoukej po tý studentský pečeti, co čumí z tý tašky a ty ses skoro jak na orgasmus  těšila, jak si ji budeš ulamovat u kafe. Zapomeň. ZAPOMEŇ. Slib si, že už v životě nesežereš dětem jako každoročně všechny čokoládový velikonoční vajíčka, co jim lidi naházej jako koledu... aha? Kluk už nechodí... jenže měl je. Od koho??? BABIČKA!!!. Okamžitě zavolej matce, že je s tím konec. NAVŽDY. A tu omlaďovací masku si od ní vem... to neodmítej, nebuď blbá. Udržuj se, lehký to nebude...Zelenina, minerálky, úsměv..nejvetšího přítele Čokoládu vyhosti ze země.

A tohle prostě vydrž sedm let...SEDM LET.

To mám za to. Že se jeden hrabe v křoví, aby zjistil, jestli je tam šedej mikroteňák nebo holoubek. Že si vytvoří maličké přítelství s klukem, co za ženskou tak vzácně krásně zavolá - Paní, chtěl bysem vás ještě vidět. Že je tam nějaká úžasná magie, která mezi nás vstoupila. A nevím, jestli obohacuju já jeho, ale on mě strašně. Nakonec mne donutí i nelhat a nakonec z něj zase vyleze pravdomluvný rytíř. Já vím. To zní jako v té scénce Kaisera s Lábusem, kdy se po přirovnání Jirky Lábuse k Delonovi malý Olda  Kaiser dozví, že dospěl, že už má svůj názor.

Ale co já s tím? Možná to slovo na h bylo hebevědomá... možná začínalo podobně a bylo o dost kratší. Každopádně ... já mám předsevzetí na moc let. Ne na nějaký jeden jediný rok. Mít hlavně kolíky ve tvářích... protože ten úsměv, to je to, co nás spojuje nejvíc. Ale on vám má ten můj pruhovaný kluk takové kouzlo, že vám ty kolíky na té tváři přistanou a secvaknou se nějak docela automaticky, když se k vám tohle prouhatý štěstí řítí.

Krásného Silvestra. Všem. A pruhovanému klukovi, té mé milé osobní trofeji v roce, co měl možná víc trhlin než šťastných sešití, tomu, prosím, ještě zvlášť.

A řííííkáááá se: Na zdraví :))

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

související blogy:

Paní, chtěl bysem vás zase vidět aneb chybí povídání, volní tátové a dost možná i škola.

http://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=540295

Vítěz s dinosaurem

http://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=547894

O moučkovém cukru na hlavě a zbytečném strachu

http://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=572588