Upíjení noci aneb Lucie

O tom, jak chodívávaly Lucky, jak se tento svátek dodnes drží ve Švédsku, už tady kdosi psal. U nás svátek vymizel a je třeba popřemýšlet, zda to není trochu škoda. Děti si z čertů už nic moc nedělají, navíc to zlidštění pohádkami

Nevím. Vystoupí tu možná právě devět psychologů z deseti, že děti se strašit nemají. Dovedete si ale vážně představit, jak by to bylo zvláštní, jak by to bylo lákavé pro nás pro všechny je v tento večer před svátkem Lucií vidět? Jak bychom v sobě náhle počítali rány našich prostopášností a zcudněle se ve svědomí zastavili před takovou zahalenou autoritou s tím barokně bizarním zobanem? Persóny v bílé říze přepásané červenou stuhou? Samozřejmě trochu přeháním, ale zkuste se do něčeho takového vžít, tedy ponořit. U nás by byla tahle Lucka spíš na hlavě nafešákovaná s uzlem, či nějakým zavázáním. To v takovém Švédsku by měla na hlavě věnec se svícemi. Se světlem, což je pravý význam jejího jména. Lux - světlo. Takovým věncem svící na krempě svého klobouku si světlo pro malování dělal i sám Goya. A tak podobný ten věnec na hlavách Lucií švédských bývá. Říkají tím: nebojte, jsou sice dny nejkratší a noci je stále více, ale já jsem tu pro vaši naději. Pro vaše světlo v téhle zdánlivě težké tmě.

Já nevím, jak vy, ale pro mne by tohle byla krásná symbolika: vím, že jste lidi a jenom lidi. Že nevidíte-li dlouho naději, zneklidníte... času do Vánoc pro někoho trochu a pro někoho v beznaději přespříliš. Lucky zachycené v kresbách a pochodující snad zapomenutě nějakými českými vesnicemi, kde občanské spolky horují pro tradici, jsou spíš ty strašidelné. Dokonce mají být starými ženami. Vysvětlujte někomu, že ta původní krásná Lucie, co se narodila v Syrakusách někdy koncem třetího století,co do osmnácti let , kdy její život skončil, nemohla stihnout být ošklivá. A že se dokonce stala ještě krásnější. Když si sama, oddaná křesťanské lásce a Duchu svatému vyňala oči, ale vyšší mocí zařízeno a Pannou Marií dodáno, dostala oči ještě mnohem hezčí. Pak se málem dostala do nevěstince, ale to raději skončila mučednickou smrtí. Její nápadník, kterého jí domluvila maminka, ji totiž udal úřadům. Protože láska se nekonala. Málo platné, zaslíbíte-li se něčemu  jako je Duch svatý, jako správné ženské vám peníze prostě zhola nic neříkají. Pohan, co penězi šustil, to odmítnutí zkrátka nějak neustál. Ale mučením a probodením s následnou smrtí na nějaký ten bůhvíjaký pokus tahle Lucie vstoupila do klubu žen mučednic, krvavě zprovoděných ze světa. (Svatá Ludmila prý taky žundrala aspoň o kapku krve).

 Lucie v průvodech podarovávaly děti. Měly s sebou chlapce a dívky v odění barvy bílé.Tady u nás chodívávaly v podvečer dvanáctého, leč ve Švédsku, tam chodívají přesně na svůj den, tam se dodnes zjevují třináctého ráno.

Svým jménem připomínají nejen záchytný bod, světlo, které potřebujeme občas každý, připomínají i věci jiné. Připomenou ty, kteří tohle světlo mají vepsáno ve své osobní podstatě. Via lucis ... Cesta světla. A Jan Amos Komenský. Nevím, kdo je větším symbolem nezlomného optimismu a chuti se temnotám nepoddávat. Kdo, komu kdyby shořela dvaceti třcetiletá práce, by dokázal prohlásit něco v tom smyslu, že život jde dál a naději se vyplatí hledat stále. Naději, čili světlo. A hledat ho máme i tam, kde se nezdá. Vidíte? Dáme na první dojem. Lucie jsou zpodobněny jako postavy strašidelné, svým zjevem nás nutí k ostražitosti, ale ony mají v sobě svit. Jitro nadějí...

Jtřenku, hvězdu rána, kdy se den startuje  do všech možných variant. Nevíme, doufáme. A tak nás už nepřekvapí, že jistou naději, tu jitřní, tedy jitřní hvězdu v sobě vážně svým jménem nese i sám  podzemský Lucifer. Z latiny opravdu světlonoš - světlo nésti. Padlý anděl Lucifer. Nechť nám stojí za to zkoumat, jak to bylo tedy na začátku. Rohy neznamenají jen čertí jednoduché zlo. Ve starověku ve státech oblasti Persie - Íránu, Íráku...novoasyrské říše, rohy značily váženost a moudrost - posvátnou. A Mojžíš Michelangelův rohy přece také má. Moudrost je tu jasná, ale možná, dost možná je o mnoho jasnější, že ona moudrost a naděje, již Mojžíš tak bezděčně rozdává ostatním, vychází z hlavy jako světlo, jako vzácný  paprsek, jako naděje, jako osvícení. Jako to graficky zpracoval Gustave Doré. A pospojováno s tradicí a jednodušším zachycením máme Mojžíše Michelangela  Buonarrotiho jako muže rohatého.

V životě jsem se setkala s několika Luciemi. Všechny, co znám na dotyk osobně a blíže, v sobě tohle světlo mají. Svítí jim oči, ať jsou dívenkami či zralými ženami, mají v sobě klid a něco, co vás jako společníky v marasmu spočinout nenechá. Znám je jako ty klidné a vyrovnané, jako ty, co dovedou nespěchat a umět nad věcmi mávnout rukou. Těm dvěma, co je znám opravdu blízce, lze závidět, jak cítí dětskou duši a nepředělávají. Pořád vidí světlo a pořád ví, že naděje je životní postoj.

Se jménem si spojte jména. Já to tentokárt dělat nebudu. Je jich mnoho. Je tu ale jedna, kterou s dovolením přece jen připomenu. Mám ji ráda, ráda ji poslouchám a mám vždy pocit, že se mi dostává dárku v podobě všeho, co má ten u mikrofonu ve studiu či na veřejnosti mít. Lucie Výborná. Její vyprávění o putování po ruských oblastech jsou nesmírně zajímavá. A pak je tu ještě jedna Lucie. Moje bývalá sousedka. A když tak vzpomínám, to je asi ono. Tuhle fajn holku jste prostě nikdy neviděli beznadějně odrovnanou. Dokáže v sobě světlo mít, nést ho pro ostatní a mluvit nadšeně o tom, co bude zítra. A mnohé ze všeho jejího krásného uspořádání plyne i z toho, že se odmalička obklopuje zásadně černými kočkami a kocoury takového nefalšovaného lucipeřího vzezření.

Řeknu vám - svět je krásně vyrovnán. Napít se, milé Lucie, upít trochu z noci pomocí vašeho světla.. potřebujeme to každý. Tak k svátku pro vás opravdu všechno nejlepší..a speciálně pro vás Lucky...lucky days

A protože je Lucie patronkou přadlen a také jisté čistoty... prý se dnešek, milé ženy, nesmírně hodí pro úklid. No, ale spřádejte rychle plán, jak to přesunout na někoho jiného.