Hlasy, vzpomínka na oslavu hezkých dvaceti let a muže šťastnější ve svetrech

 Tomu dítěti, co se už naučilo rozhodovat, leccos zvládlo, už si jeho jméno za hranicemi nepletli, bylo tenkrát dvacet let. Vrátit se nad dort s dvacitkou je dílem dobře, dílem smutné přesmutné. Hlasy se zatím změnily co vítr    

 O tom, po čem se mi stýská, jsem tu psala přesně před rokem, a v tom svém blogu bych ani letos nic neměnila. Snad bych jen dodala a upřesnila nanovo, že jsem ustýskaná ještě víc a že bych opravdu zase ani letos tomu našemu dítěti, co se nám před sedmadvaceti lety narodilo s takovou hebkou sametovou pletí, nic nevyčítala. Muselo by na mne koukat jako na zjevení, sčítat mu škody a vyčítat, jak život nezvládlo, jak hrozně žilo, kolik věcí se mu nepovedlo a že se vlastně vůbec nenarodilo. Že to celé byla jen taková připravená hra na těžký porod, ale že vpodstatě není. Neexistuje. Děsila bych se chvíle, kdy mne vykulený a s hrdostí pošle jako rodiče do háje s tím, že návrat neplánuje.

 Jestliže my starší tyhle výčitky prezentujeme před vykulenými patnáctiletými z masa a kostí, nemůžeme čekat, že je něco tak otravného a bez významu bude zajímat. Protože nač by se učili, že to není osmašedesátý, nebo ani osmačtyřicátý, ale nějaký rok 1989. Nač tohle vědět? Jestliže oči nesvítí nadšením ani nostalgií těm, co zažili, jiskru těžko hledat v očích neznalých. Svoboda je pak něco, co padá v povijanu z nebe automaticky, kdykoliv nad námi letí vrána nebo čáp.

( Dnes vzpomínám na dobu - na Václava Havla a na to narození tenkrát)

http://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=484464

Doba obyčejných nebarevných svetrů a čepic u mikrofonů na Letenské pláni před sedmadvaceti roky, doba těch, kteří pak docela obyčejně mluvili v těch svetrech v divadlech a vysvětlovali nám, že země a svoboda má být naše a všech. A stejným dílem. A že máme každý platný hlas. Doba, co je pro někoho žádnou, pro někoho hořkou a pro někoho nostalgickou vzpomínkou, kdy se srdce zase jako před extází tetelivě roztluče.

 Dneska se o těch, co tam stáli, říká cosi o kavárenských elitách. Málo se chápe, že oni, co byli a dodnes jsou určitě raději ve svetrech, hlasem naléhavým říkali hlavně to, abychom si podstatu věcí uvědomili. Že své opravdové elity, vědce, znalce a vzdělance máme schované v kotelnách, nebo jako myši v ústavech, kde jim velí často ten, co v řeči lidu jako největší vede stádo. Že mnozí osvetření lidem vysvětlovali, že politika není věcí mimo lidi, ale že je věcí veřejnou. Mnozí tenkrát nechali tu dnes skoro nestoudnou kulturu na mnoho měsíců chodit v jednom nevystřídaném svetru po žebrotě a stali se z nich ryzí praktici. Já si nemůžu pomoct, ale u takového Michaela Kocába, a jeho až dětsky urputné snahy dostat od nás i ten nejposlednější poslední ruský tank musím konstatovat vyzrálou vizi politika s příkře vyžadovanou podmínkou, dneska - zdůraznim si - ceněnou k nezaplacení. Nehodnotím, že politika pak náhle zachutnala znova.

 Často se zmiňuje cosi o tom, že jsou elitáři, kteří jsou nad lidmi, Václav Havel jim z nebe kyne své bludy o nějaké pravdě a lásce, zatímco pro tu opravdou lidovou většinu sedí v čele našeho státu kdosi konečně dobrý, a já dodávám bodrý, dokonce má rád nejen lidi, ale i stromy...a je především hlasem většiny.

 A tak se do toho hlasu pustím, do drobné pitvy se ponořím. Bude to ponor troufalý, ale bude mít co do činění s provoláváním potřeby nauky o rétorice a jejím umu, když s ní nakládat umíme.

Jestli Václav Havel vážně něco neuměl, neuměl být zdatný rétor. Práce s pauzami a důrazem, intonace ... mu splynula v systém pravidelného štípání, sekání třísek do kamen,  jeho vnitřní povel - je třeba být důrazný - se proměnil v to, že se třísky štípaly se zvýšeným  zvukem... trochu křičeního... občas. Občas připomínal kluka, co jde před tabuli přečíst slohovku, kdy musí s hlasem trochu pracovat, a tak se poctivě snaží. Štípat poctivě, nahlas i se svým zvučným a v rétorice trochu problematickým er. A zase trochu bez pauz. Investigativní novinář Kubík nedávno vzpomínal, kde Václav Havel pauzy dělal. Kupříkladu dlouhou tam, kde hledal slova. Slova, která by nebyla jasnozřivým cejchem, aby to nebyla pravda jednajediná neomylná, aby se cítilo jisté pochybování, presumpce neviny.

 Nastoupil posléze rétor kovaný, s hlasem klidným, zdatně uklidňujícím, až tichým, nebo vzrušivě do ztišena, se zvládnutým důrazem a opakováním na místech, kde mentor ukryt. Podpořeno floskulemi, o nichž píše tak krásně Vladimír Just. Zásadně, zcela zásadně, hm, a toto je třeba zdůraznit.

Máme tu rétora možná nejzdatnějšího, jehož hlasová sinusoida nahoru dolu zpěvupodobná nikdy neztratí na pozornosti. Tady se není o co přít. Hlas má dynamiku, má pauzy, pauzy dramatické, které se blíží okamžiku, kdy dav běhá za Forrestem Gumpem a na silnici u Monuments Valley napjatě čeká ... Klid.... Chce něco říct. Následuje obyčejné - Chci domu. Ne tak tady, kdy máme být usazení neobyčejností a pravdou, která se má za cíl zjevit jako nově objevená a ku šťastnému prozření. Tohle Miloš Zeman umí na jedničku. Umí navíc do řeči vkládat vsuvky, které vědění, tedy to právě říkané, ještě upřesňují. Je to filozofické, na vysoké úrovni práce s logikou stavby věty, pořád schopnost neztratit nit... žádný Zdeněk Nejedlý. Miloš Zeman to umí.

Slýchám a čítávám často, jak Havel, otec havloidů je ďábelským kořenem elitářství a slyším davy, jak jsou nakloněny prezidentovi, který mnohem více cítí s lidem. A já nevím.

Představuju si hlas Havla, který sedí někde ve svetru v hospodě a je vyzván, aby mluvil. Jeho hlas tam mluví klidně, trochu možná štípe třísky... trochu se nad těmi mluvidly mračí a skrývá se tam nejistota, mnohdy proběhne nad mluvidly úsměv zachumlaný do zrrzavého knírku. A pak vidím obraz pana prezidenta, jak jsou nad půllitry všichni takoví ve střehu, v očekávání, co hlas pěvcův v oktávě nahoře a očekávání propadu nakonec po dramatické pauze vyjeví. I Miloš Zeman, jehož bonmoty mne kdysi, poctivě řečeno, bavily, tu sedí ve svetru. Myslím si, že je mu v něm také lépe, to si myslím zcela poctivě... Ale myslím, že co se hlasu týká, v hospodské lidové pospolitosti - jsem jeden v vás - ho prostě necítím. Cítím hlas, který bude vždycky vyčnívat a bude vždy důležitější. Zatímco ten, co je dnes už slyšet jen ze záznamu, bude klidně a rád přehlušený břinkotem půllitrů. Bude si užívat svetru, neúřadu, poposedávat na židli a smát se, vzpomínat. Prošel si kromě kriminálu i povoláními s trochou té těžší práce rukou... pytel na zádech je prostě krásná fotka...

Celé takové...trochu neelitní, viďte?

Děkuju a pozdravuju chlapy v kiosku v  Praze v parku Parukářka, kde si na Václava Havla s pivem na fotce mezi flaškami za pultem prostě vždycky udělají místo... a dá se s nimi jako v pietě na tyhle chvíle zavzpomínat.

Hlasy jsou v tu chvíli u všech ale nějak zadrhnuté.

.

Prosím o sledování od minuty třetí a asi pětadvacáté vteřiny... kdo nechce, nemusí............ 3:28

Po tomto našem prezentování, prezentování naší země, která si uvědomuje svou minulost, nebojí se být srdnatá, váží si pomoci .. po tomhle se mi prostě stýská.