Sirotčinec jako nová burtonovina a to, co si z ní můžeme vzít

 V kinech už čtvrtý týden běží filmová adaptace knihy Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Je to zhruba tři čtyři roky, kdy se knížka prezentovala zdařilým trailerem. Na film zvu. Má kritiky. Já detaily i téma obhajuji.

Nebudu zastírat a hned zkraje přiznám, že knížku jsem jen prolétla a nepřečetla. Jako lákavou a zajímavou si ji odložila pro takové to - začas a někdy v klidu, a pak neodolala filmu jako prvnímu v pořadí.

Svým textem se tu nesnažím tedy ani o recenzi, jako spíš o malé zamyšlení.

 Začnu od toho vizuálního, toho kouzlení, jehož otcem je Tim Burton. Říkává se, že umělec by měl být poznat, mít svůj rukopis. Pak je tu také možné říkat, že pozbývá opakováním ,,sebe sama,, originálnosti. A tak je tenhle boj podobný hádankám o vejci a slepici a jejich prvenství. Nevíte. Podobně jako tady, co je zrovna tady vlastně dobře? Taky nevíte. Nerozhodnu odborně, neumím a ani nechci. Ve filmu nás Burton potěší odkazy na své dřívější milé filmy drobnými detaily. Ano, mě to těší. Jeden si připadá jako doma, jako když celé kino kdysi dávno vydechlo v Pelíšcích, že nějaká sklenička je jako ta z jeho dětství... tady třeba sloní keř, jako by ho někdo nám blízký střihoruký vypěstoval.

Styl Tima Burtona mám ráda, jeho výtvarnou fantazii zbožňuju a výstavu v Praze loňského roku považuji za jedno velké plus. Myslím, že nejsem sama, kdo se k Burtonovým filmům utíká jako k pohádce, té trochu víc pro dospělé, kteří mají v lásce horor. Jeho postavy vyzařují milou dobovou nostalgii, tušenou hrůzu i měkkost povahy zároveň, smysl pro nadsázku, humor a smysnost. Malou ošatičkovanou holčičí něhu, pozor na ni, chlapeckou vážnost a balancování duše mezi dívenkou a narozenou ženou v jedné osobě. Pro mne tady k vidění i detailní prvotřídní krejčovina, věrohodná dobová stylizace, výtvarné dotažení barev, nejen ptáka - ymbryny -  do detailů barev účesu, třeba herečky Judi Denchové. Mluvit se mi chce o botách přeskáčích z olova s téměř krajkovým motivem, o krásném účesu i dokonalém kostýmu slečny Peregrinové - nádherné Evy Green. O atmosféře vlhké mlhy, o kouzelném cihlovém domě a oživování loutek a věcí neživých v dílně. Když právě tomuto zmíněnému divadlu v dílně, plnému různých a hrůzných detailů, přihlíží náš hrdina, jste zase jakoby doma. Nebo spíš je ,,doma,, hrdina Jake. Tedy ten kluk Hugo, o němž už víme, že udělal kdysi ten Velký objev u Martina Scorseseho. Byla by toho celá výtvarná hromada, kterou bych dokázala ocenit, a jak už naznačuji, výběr herců nevyjímaje. Ale navzdory závěrečnému, asi opravdu přemíchanému koktejlu dějovosti, utkám se spíš s tím, co si z příběhu vzít.

 Každý je tu opravdu dost jiný. Všechny postavy jsou jaksi podivné, nakonec i ten úplně nepodivný obyčejný kluk v hlavní roli příběhu. Jedna postava je jen prázdným chodícím oblekem, ale zmizí, kdy to potřebujete, další, zrzka, svým dotekem rozžehne oheň, ta malá kouzelná, co jako by z oka vypadla Helen Bonham Carterové, má sílu, že mužského pochová, další se přátelí se zemí a umí pracovat s růstem a kořeny a květenstvím, někdo v sobě chová roj včel a jedna nosí právě ty kouzelné olověné boty, aby se nevznášela. Dvojčata, která ví, co je to nechat zkamenět, kluk, který miluje rozpohybovat zlo i smrt, povaha vskutku všelijaká. A slečna, co se o ně všechny stará. Je nebetyčně  krásná, nebetyčně přísná, ale v momentě, kdy je to třeba, také pravá dáma, před níž i zlo ztrácí na síle. Není to žena bez emocí a ve filmu je jedna věta, kdy pochopíte, že také ne bez lásky.

Knížka, tedy film, tu ukáže několik věcí. Že když jde o život, semknou se i ti, co si povahově nesedí. Že je úžasné pak vidět, jak fungují všechny ty pospojené síly. Že na násilí je někdy ve vyhrocených okamžicích opravdu třeba odpovědět násilím. Že zcela obyčejní kluci mohou mít vize, které nikdo nemá. Že zkrátka mají dar vidět i trochu víc a dál, a mělo by se jim věřit v momentě, když se projevují vstřícně. Že je možná nejvíce kouzelné, že my holky se prostě rády vznášíme. A že není pravda, že tohle samé čekáme od kluka, co nás má rád. Naopak. Že je krásné, když nás hlídá a umí nás ve správnou chvíli dostat na zem jako ten rozumnější a pak nám zase dopřát chvilku toho vznášení. Že ženská je krásná, když je ryze ženská a že je dobré naučit se být dámou. Že děti, jsou vždycky to, co ochráníme především. Že se vyplácí, když se dětem čtou příběhy od malička, že je pořád zapotřebí dědečků, co mysl kluků rozsvěcují k dobrodružství. A že pořád existují autoři knížek, kteří dokážou spojit pohádku s historií tak, aby se nezapomnělo. Že totiž máme kolem sebe pořád ty, které potkala jedna hrozná válka.

A tak, kdyby jen ta jedna cedulka z časové smyčky, že se jedná o rok 1943, měla dětem, co knihu čtou, nebo se na film dívají, cvrnknout do nosu, a vzbudila tím jejich zájem, kdy si pak věci na časové smyčce - pardon - přímce, správně zařadí, má tohle psaní knížek i filmování velkou cenu. I tohle je totiž jedna z cest, jak se vyhnout tomu, že si děti některá data událostí dvacátého století pletou.

 Burton tu pro mne znamená jedno. Dokáže svůj nespoutaně bezbřehý výtvarný gejzír, aniž by tolik slevil, docela rozumně podřídit něčemu, co má silně vyprávět. Třeba to, že bezpečí pro kohosi jiného nezajistíte při sebelepší vůli nikdy. Ale když ho naučíte odvaze, je to možná důležitější.

Kniha Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti jako první z řady - dnes už tří  - vyšla v nakladatelství Jota v roce 2012.

Autorem je spisovatel Ransom Riggs.

Jestli považuji pro představení knížky cosi jako geniální nápad, jsou to knižní trailery. A k sehnání je také audiokniha.