Vítěz s dinosaurem

Slunce slibovalo polední žár a na splnění mělo hodinu.Jedenáct, ale domy ve spánku po noci s Riem. Jdu z nákupu, mrtvo, klid. A najednou proti mně poskakuje tyranosaurus rex na triku, kde dřív byly pruhy. Ostříhaný kluk bez brýlí.

,,Jé, já bysem vás ani nepoznal, když nemáte tu helmu."

,, No, ahoj... jak se máš?"

Znáte to. Takové ty ve stejnou chvíli štěstím rozsvícené čtyři oči, když se náhodně potkáme. Taková, troufnu si říct, nefalšovaná radost, kdy se docela neplánovaně roztáhnou ty pusy dokola tak, že dobře že existujeme s ušima.

Pokládám koš s nákupem na zem a jdu do hlubokého předklonu s vyšpuleným zadkem, protože nechci být věž, co pod ní má malej parťák ležet jako nějakej maličkej papír. Parťáci si maj koukat do očí zpříma. A v nějaké oboustranně přijatelné rovině.

,,Tak co? Máš už sestřičku? Už se narodila?"

Přikývnutí a úsměv docela napyšnělýho bráchy a roztočení igelitky v ruce jako se stuhou při vystoupení.

,,Noo, a tos byl tuhle smutnej, že to bude ségra a že bys radši bráchu... Jak se sestřička  jmenuje?"

,,Anetka." Roztažená pusa, oči jako spokojená šelma, co ji někdo přistihnul, že si jako kotě místo vážnosti roztomile pohrála, a lehké malé zařehtání.

,,Tak jsi rád, viď? A vůbec to nevadí, co? Že to neni brácha," povídám nakažená tím hezkým smíchem.

,, No, ale zas..." podrbe se na ostříhané kebuli, pokrčí nos a zakývá hlavou pětkrát levopravo, ,, zase by to byla převaha. Že bysme byli jako dvá... a táta," vysvětluje s takovým omluvným hodně dlouhým dozvukem.

,, Převahu? Ty bys chtěl... Převahu?"  podhlídnu očima a maličko se kousnu do rtu, abych se nesmála, protože vím, že ho teď nehezky zkouším.

,, No, je to v plánu... brácha... Táta to povídal... že převaha ještě bude, říkal," pokrčí rameny, kouká trochu jinam a pak docela zodpovědným tónem pronese, ,, ale zase takhle, takhle je to úplně spravedlivý. Mamka má Anetu a táta mě, " protáhne pohled do mlčení.

,,Hm, no jo, to je fakt... hele... a jak se vlastně, jmenuješ?"

,,Samuel."

,,Same, a můžu se tě zeptat na toho holoubka tenkrát? Jak to dopadlo?" Ptám se, ač se mi nechce, protože vím, že jsem s tou pomocí tenkrát nebyla zas tak světová.

,, Helejte, nebyl tam... asi ho sežrala kočka... no... nebo se třeba možná už naučil lítat, " zkrabatí nos a u mě se sice někde uvnitř po té první variantě parádně rozezvučí tympány, co udělají ozvěnu až do břicha, ale poznáte, že tohle rozumbradí dítě to vážně neříká jako nějaké vyčítání.

,,Hele, to spíš....odletěl... To by tam přece musely bejt chlupy... mi neříkej, že by se nepral..."

,,No taky že tam byly! Jsem to tam zkontroloval!" nahne se taky do takového dětského vyšpuleného předklonu a z vykulených očí, zvýšeného hlasu a důrazné pravdy se přesune do melancholičtější nálady a ,,...Příroda..." odtuší. A vás tohle poslední slovo maličko vyvede z konceptu.

,,Noale... já mám teď v plánu straky. U nás z okna vidím straky na tom stromu před kuchyní. A dneska po obědě tam na ně polezu, poněvdž oni mají mláďátka," zjeví mi novost, zarazí mě staromladé slovo poněvadž a sdělená novost mi samosebou nedá.

,,Tak, ty umíš lézt na stromy? Ty to umíš?" a nadšené kývání toho kývacího psa vzadu v trabantech...,,A,... ty ale víš, že se můžeš jenom kouknout a taky..." chci mu říct něco jako nespadnout, že mamka, že má teď moc starostí, tak jí je nepřidělat, ale skočí mi do řeči vehemntní přednáškou.

,,Nenene. Sahat se nesmí, protože to ona by pak ty mláďátka už nechtěla. Příroda to tak chce, příroda si to takhle žádá!  Žádá si to, protože to je pro ní nejlepší! "  Stojí vám tu najednou takový smrtelně vážný oteplákovaný kazatel s dinosaurem na břiše a čelíčkem svraštělým jako tenkrát u toho holubího problému. To si trochu polknete a v hlavě se vám začnou ty věci skládat jinak, než jak byly do regálu kdysi v pradávnu domněle spravedlivě poskládané.

,,To máš teda pravdu!" Nezmůžete se vůbec na nic než na ticho, co prozradí obyčejné usazení na zadek..... až pak.

,,A... ty budeš chodit sem do tý školy tady dole?"

Kývne, že jo, a tak z něj tahám třídu. ,,Jdu do druhý. A já jsem sem už poslední měsíc chodil."

,,No tak sláva, tak to tam máš už kamarády, to je dobře," mám z toho vážně radost, že nebude snad tak zle s tímhle malým přistěhovalcem, ale hned se mi dostane odpovědi.

,,No, mám, Davida, to je docela dobrej kamarád.... ale řeknu vám, paní, je fakt hodně dobře, že některý ty děti tu školu opustily... fakt je to dobře..." Zavrtím jen podiveně hlavou a dívám se na obličejík plný neskrývaného pobouření.

,, Víte... ono... říkat bych to opravdu neměl, neříká se to, ale ...." a je vidět dětský vnitřní boj o vypuštění něčeho, co není jen tak. Co má zřejmě těžkou váhu, co bydlí v Karlíně.

,, No ty děti se prostě chovaly, ubližovaly a otravovaly všchny... no.... no, já to řeknu, i když se to neříká,"  a významně zaváhá.

,,Jako idioti," zašeptá a zakoulí těma hnědýma velikýma očima, jako kdyby právě prozradil státní tajemství.

,, Hmmm, tak to je dobře, že tam nebudou... a jinak... těšíš se?"

,, Ale jo..."

A vy ale nevíte, jestli to říká srdnatě a bez obav, jak je tu nový, nebo si tím řečeným právě spíš dodal odvahu.

 Přesto se usměju, tetelím se nadšením za tu jeho výslovnost řííkáám, neřííkáá se to, která je docela srandovní, a pošlu ho už radši běžet na nákup, protože tou taškou zase mydlí a točí kolem hlavy jako moderní gymnastka.  Peněženka v tašce lítá ostopéro, a tak vám ta jeho vyslaná mise z paneláku ven dojde.

,, Tak běž... a víš, že můžeš běžet jen k tomu přechodu a tam ale musíš zůstat stát? Slibuješ?" říkám, protože pohled na něj prozrazuje atletický výkon.

Už na mě nekouká. Jedna noha vzadu, druhá vepředu, několikero zhoupnutí v kolenou a na patách, a zase na špičky a dokola takhle furt a dopředu a zpátečka, dopředu, záklon, ruce zapojit, na paty a mírně nahrbit, soustředění... Start!

,, Nashledanooouuu," křičí na mě ještě u popelnic.

,, Ahoj," za ním ještě pošlu a opatrně hlídám, jestli to zelený dinosauří triko s taškou na nákup nevletí do silnice.

A jak si tak záda narovnávám a koš z té země beru do ruky, promítá se mi hlavou to, jak mi ta zpátečka tvoří paralelu. Tak tady, holka, koukej vzít taky zpátečku. Tohle není asi kluk, s kterým by se doma málo bavili. Tohle bude nejspíš opravdu jen tím obdobím, co zrovna měl a všichni okolo něj. Tady si to přerovnej

A odcházím  z té jeho zpátečky ještě s jednou věcí. Je jedno, že já ty sprinty ,,živě,, prostě nevydržela a že jsem tu olympiádu letos zas tak nesledovala, jak jsem si myslela, že budu. V té jeho startovací poloze se mi najednou objevila Jelena Isimbájevová, nebo třeba jako kdysi taková Šárka Kašpárková, nebo Bára Špotáková a taky James Gatlin a Usain Bolt. Co jsem je vidět hrozně chtěla a neviděla, protože usnula. A to nedokoukané mi tahle chvíle s pruhovaným klukem vlastně nahradila. A mezi to nedokoukané patří ale i ty ceremonie. Jenže v tomhle já vám mám jasno.

Mou letní olympiádu, dospělých i dětí, vyhrává tenhleten Sam. Má zlato. A abych to řekla nějakým těm superextraspravedlivým z antidopingové policie, co šťourají uplně do všeho - nemáte co na tom najít. Je snad jasné, že tenhle kluk nejenže ví, co si příroda žádá, co příroda chce a co by se jí nelíbilo. Má i smysl pro  pochopení takové té vyváženosti a spravedlnosti, nemá rád nadřazené chování a navíc, má v sobě pro sport docela nutnou slušnost. Zatímco já, já jí mám míň. Zatímco on mi říká slušně nashledanou, já jemu, navíc parťákovi, co bych si ho teda měla vážit, že umí taky jako já lézt na stromy.. mu říkám jenom to Ahoj.

Jo..a běhá mu to dobře.

Všem Samuelům, Anetám, Evám, Adamům, Petrům, Pavlům, Markétám a Helenám, Toníkům a Terezám a Davidům a Zuzanám a Honzům, Jirkům,Tomášům a třeba i Euláliím...prostě všem dětem a nakonec i všem dospělým...  i  pruhovaným i nepruhovaným tričkům s tyranosaurem rex a třeba i s logem Tří sester přeju co nejlepší a co možná nejšťastnější nový školní rok. A pak šťastné proběhnutí cílem.

A nejvíc ho přeju jednomu, co se do té první třídy těší na úkoly, co má zlato u mě v kapse navždy a má tu bednu vítězství u mě zabudovanou už sedmý rok. On už tenhle malý karatista bude vědět.

http://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=540295