Vezmu to popořádku. Tohle jméno se prostě dětem nedává. Alespoň ne v mém okolí. Zatímco ale jiná jména jsou z kalendáře vystrkávána jmény modernějšími: přechodová likvidační lhůta se projeví i zdvojením jmen na jeden den, aby pak začas, kdy se k němu matrikářka deset let nerozepíše, bylo definitivně nahrazeno právě tím světovějším. Bartoloměj zůstává. Proč? Zřejmě proto, že je skutečně jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů a že získat jeho ostatky jako cennou relikvii se počítalo za úspěch. Nejprve byl tak trochu celý v Itálii, ale pak se začal maličko rozdělovat. Nehezky řečeno - katedrála v Canterbury si urvala jeho ruku, Frankfurt nad Mohanem jeho hlavu a Karel IV. získal po mamince Elišce také nějaké dědictví, které se pak rozdělilo stylem - tady tři zuby a tady cosi jiného. O dalších městech v Evropě si můžete přečíst na internetu dlouhý seznam, ale jisté je, že my máme pár kostelů a ostatků v Praze - na Starém městě třeba, že je na tom podobně i Ostrava a samozřejmě i Plzeň s katedrálou jeho jména a s tou pověstnou věží, co převyšuje kopce.
Leccos více o tomto muži lze najít na wikipedii, a tak jen upozorním, že jeho jméno by mohlo být i Nathanael - Bůh dal. A Bartoloměj je jakýmsi konglomerátem slov syna a Talmejova, což byl muž rodu vznešeného, přesto snad oráč. A samo jméno Talmej, či i jinak psáno, se tak vykládá, že je to cosi hebrejského jako slovo brázda.
Bartoloměj měl zřejmě fantastickou vyřídilku, protože kázal i v Arábii a prý mu naslouchali. Smrt nalezl v Arménii, kdesi u Kaspického moře, kde díky němu uvěřil v jednoho Boha i královský dvůr. Ale pohané zarputilejší v tu dobu nespali a bohužel si hlídali svůj zvláštní smysl pro staré pořádky. A tak měl škaredou smrt. Po takzvaném perském způsobu, což znamená, že byl pohany stažen z kůže. No však víte. Mučednická smrt mnoha svatých byla opravdu hrozná a já ponechávám viset otazníky a škarohlídský rýpanec, že legendy kolikrát působily jako takový senzacechtivý bulvár. A nebudu koumat nad tím, jak se kolikrát kdejaká poprava i třikrát nepovedla. Jak ten, co v Boha jediného věřil, nezlomitelný byl... aby se taknějak ukázalo, že právě Bůh nad ním tu ruku šťastně drží. Tady se to asi povedlo hned, a protože je to moment silný, vzal si ho za svůj i Michelangelo.
Michelangelo se do Sixtinské kaple vrací pro vytvoření fresky Posledního soudu po téměř čtvrtstoletí roku 1534 jako šedesátiletý. Pracuje na fresce tentokrát sám, bez pomocníků, a nebudu tu pátrat po tom, zda mu všichni utekli po zkušenosti mistrovy údajné skrblivosti, a tedy jednoho druhu řídké polévky v době jejich lopoty na stropě téhle kaple. Michelangelo pracující tentokrát úplně sám, zachycující téměř čtyři sta postav, měl právo být unavený, měl právo být i znechucený po tom, čím Itálie při změnách rodů a papežů prošla, navíc byl vždycky mužem geniálně vnímavým a přemýšlivým. A to je neveselé pro duši vždycky.
Nedaleko překrásně urostlého těla Ježíše - soudce, vidíme Bartoloměje. V ruce koželužský nůž a v druhé ruce kůži. Staženou a na ni Michelangelův portrét. ,,Připadám si jako stažený z kůže..." snad někde prohlásil. ,,Jako unavený starý muž... Unavený životem a tím, jak život těžký je." Pro každého z nás. Jak je těžký i pro Boha. Jak, když budete pátrat, i Bůh má právo být po lopotě obyčejným... Otáčí se na té trochu slavnější fresce na stropě kaple a my vidíme jeho zadnici. ,,Jsem jako ty... člověče...jsem vlastně stejný... musím pracovat a jako ty bývám unavený a pak chci klid.."
Unavenou tvář člověka nese na své kůži Bartoloměj. Který netušil, že v jeho den se ve Francii roku 1572 poperou krvavě, jak jen to půjde. Že tuhle noc, které předcházela nenávist, a snad ji i ta Kateřina Medicejská chtěla skutečně nejprve poctivě rovnat, vyústila v to, o čem se mluví jako o jatkách mezi protestanty a katolíky, příčemž katolíci v té noci na koni. Strašné na tom i to, že lvím podílem je tu osobnost hlavy nejvyšší - Kateřinina syna Karla, který nebyl tak úplně duševně v pořádku. O téhle události i s barvitým podáním zúčastněých figur je natočen film Královna Margot s mým oblíbeným Danielem Auteuilem, který tu hraje smiřovací článek konvertujícího Jindřicha Navarrského. Zatímco jeho nádherná nevěsta Markéta - zatím Medicejská - pobíhá po ulici, kde se chce náhodně a divoce pomilovat. A které se z milování stane i kratičká a přesmutná láska.
Po noci řekněme jen Bartolomějská a mnohým naskočí husí kůže, jako ji uměli ,,udělat,, i příslušníci... tak o tom psát nebudu. A po Bartolomějské řekněme jen Bart.
Tak vidíte. A tak, než se o něj začne Jiří Lábus s modrým účesem tak krásně strachovat, než ho začne spořádaná Líza umravňovat, nechme ho, ať se trochu na svůj svátek projede, poporáží si pro radost pár věcí a nakreslených nebožáků a popřejme mu, aby zůstal rozstrkaný po celé Evropě i dál. Jeho sarkasmus je do téhle složité doby jako stvořený.
Dole přikládám virtuální prohlídku Sixtinské kaple. Ale vzhledem k tomu, že se s tím peru, Vás prosím o shovívavost. Ta prohlídka stojí za to. Vlevo dole pak na monitoru najdete při troše štěstí plus a mínus a je to taková hezká zvětšovací a točivá hra... zkuste mne technického neumělela přechytračit a nebudete litovat.
pokud máte pocit ztrácení a návratů článku...mám dnes den nebohého hugenota...technika nade mnou vítězí přímo ... jatečně...
některým z vás se moc omlouvám
http://www.vatican.va/various/cappelle/sistina_vr/index.html
http://www.csfd.cz/film/21882-kralovna-margot/videa/